Cesta do Austrálie
byla vždycky můj sen, dlouho jsem po ní toužil, ale ne a ne se k
ní odhodlat. Když ale v roce 2012 změnily České aerolinie
pravidla svého bonusového programu, byl
jsem kvůli
blížící se
expiraci najednou
přinucen rychle
utratit svých víc než sto tisíc mil, které jsem trpělivě
shromažďoval sedm let. Jelikož letenky
do Austrálie stály
právě přesně sto tisíc mil, volba byla
jasná – na bonusovku
se poletí za klokany. Pak už jsem musel
najít jen správný termín. Nakonec jsem
se rozhodl letět
na přelomu října a listopadu, kdy je v Austrálii v plném proudu
jaro. V tu dobu tam na jihu bývá
už relativně
příjemně teplo a na severu ještě není období dešťů.
Austrálie - Cape Tribulation |
A
potom bylo samozřejmě třeba si stanovit trasu. Když má člověk
na celý kontinent
jen dva týdny, nedá se prostě vidět všechno. I když se to na
mapě nemusí zdát, je tenhle
„ostrov“
zatraceně veliký
– skoro stejně jako USA bez Aljašky. Při prvotním plánování
jsem toho samozřejmě chtěl vidět co nejvíc, ale pak jsem
zjistil, že takhle bych většinu dovolené strávil místo
v přírodě v dopravních prostředcích.
Musel jsem
škrtat. Jako první jsem bohužel musel
vyloučit slavnou skálu Ayers Rock (v
jazyce původních obyvatel Uluru), která
jednak špatně pasovala
do trasy po východním pobřeží (musel
bych tam letět ze Sydney a pak zase
zpátky) a pak by
i dost zahýbala
s rozpočtem. Na termíny, které jsem potřeboval, jsem prostě
nebyl schopný najít zpáteční letenku pod 500 AUD. Z
logistických důvodů jsem
musel vypustit i Klokaní ostrov, na který
jsem se původně
opravdu těšil.
Do oblasti kolem
Adelaide jsem se také
nakonec rozhodl nejet. Takže moje australská trasa včetně
dvou vnitrostátních přeletů nakonec vykrystalizovala do podoby
Sydney – Blue
Mountains - Townsville – Magnetický
ostrov - Cairns - Melbourne.
Ostatní snad někdy příště!
Celou
cestu jsem chtěl pojmout tak trochu baťůžkářsky. Sice jsem před
cestou v Austrálii znal pár lidí, ale shodou okolností (no
ona asi až zas taková náhoda nebude;-)
všichni bydleli v Sydney. Sydney je sice nádherné
místo, ale jelikož jsem toho z
Austrálie chtěl vidět daleko víc,
nezbývalo než zbytek cesty podniknout na vlastní pěst. Není to
sice můj nejoblíbenější způsob cestování, ale zase si člověk
může vše naplánovat podle svých představ a těšit se, koho na
cestě potká. A opravdu musím říct, že
to nebyl žádný problém. Austrálie je velmi otevřená země, po
které cestuje spoustu mladých lidí, s nimiž
je velmi snadné navázat kontakt a rychle si tak
najít nové známé. Cestu
jsem v zajetí známých klišé bral také jako „výlet za
klokany“. Jak ale napovídá už titulek téhle série blogů,
nebylo to s těmi klokany nakonec tak jednoduché – o tom ale víc
až v dalších příspěvcích.
Tak
dva týdny před odletem pro mě
nastala etapa rezervací a plánování
detailů. Přikoupil jsem vnitrostátní
letenky Sydney-Townsville a Cairns-Melbourne a podle průvodce Lonely
Planet zarezervoval i ubytování v
hostelech na šesti
různých místech.
Do této doby jsem s hostely neměl moc
zkušeností, ale při téhle cestě jsem jich
s nimi nasbíral tolik, že po jejím
závěru jsem už byl schopný i
psát recenze na Hostelworld :)
Když bylo vše zarezervováno, mohl
jsem se dát do
balení. Přestože
jsem na něj díky odletu v neděli večer měl celý víkend, ve
finále jsem už
trochu nestíhal. Výsledkem bylo to, že po váhání jestli s sebou
na focení zabalit
zrcadlovku nebo jenom kompakt jsem si zabalil kompakt bez nabíječky.
Baterii se mi během cesty podařilo v
jednom specializovaném obchodě jednou nabít, takže jsem vše
podnikl na dvě nabití.
Sony sice dělá baterie s hodně dobrou
výdrží, ale i tak jsem musel baterii
dost šetřit a hodně fotit i na mobil.
Z optimistického úhlu pohledu bych ale
měl říct, že
i tak jsem na tom byl líp než v dobách kinofilmu –
tenkrát by mi asi musely stačit tak tři
nebo čtyři filmy po 36 snímcích
:-)
Manly beach v Sydney |
Nic jiného důležitého
jsem naštěstí už nezapomněl, vše se i podařilo vecpat do
batohu. Na pařížské letiště jsem taky vyrazil podstatně
později, než jsem měl v plánu, ale nakonec jsem se na check-in
dostal asi 75 minut před odletem, takže jsem měl i malou rezervu –
nechat si uletět tohle letadlo by opravdu byl gól, to bych pak asi
psal blog o tom, jak se má na letiště chodit včas :-)
Poprvé jsem letěl s Korean Air.
Byl jsem opravdu spokojený, letušky byly po asijsku moc příjemné
a hodně dobrý byl i servis. Při cestě tam jsem měl mezi oběma
mezikontinentálními lety přestávku kolem 4 hodin v
Soulu-Incheonu. Tohle letiště je pro cestovatele opravdu příjemné
a skvělá věc je i ta, že tam zadarmo mimo internetu jsou i
sprchy, což se mezi dvěma víc než desetihodinovými lety opravdu
hodí. Ale i tak byla cesta strašně vyčerpávající. Já mám v
letadle vždycky problém usnout a tentokrát ještě po skoro celý
druhý let asi dvě sedačky ode mne brečelo malé dítě. Tudíž
jsem skoro nezabral a do Sydney dorazil po celkově 25-hodinové
cestě opravdu hodně vyčerpaný. Za odměnu se mi ale při
přistávání naskytl z okénka nádherný pohled na město včetně
budovy opery a mostu Harbour bridge, to byla z výšky opravdu krása.
Při cestě zpátky jsem už na noc zůstával v Soulu a rozdělení
dlouhé cesty na dvě se ukázalo jako daleko příjemnější
varianta. Takže pokud váháte, jak z Evropy cestovat k protinožcům,
opravdu doporučuji si při mezipřistání ten „stopover“
udělat.
POKRAČOVÁNÍ BRZY!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.